Srí Lanka

Den plný plánů a deště

Na další den jsme vymysleli plán 2v1 – dopoledne jsme chtěli jet tuktukem do Sigiriyi a vyšlápnout na ikonickou Lví skálu, kterou určitě znáte z mnoha fotek ze Srí Lanky, a odpoledne si zaplatit výlet na safari do parku Minneriya. Náš pan domácí nám plán odsouhlasil s tím, že by měl být časově zvládnutelný. Už po probuzení však bylo jasné, že to bude trochu komplikovanější. Ráno pršelo tak silně, že se nedalo dělat téměř nic, natož vyrazit na výšlap. Jediná možnost byla jít po snídani dospat stále přetrvávající spánkový deficit. Po druhém probuzení to vypadalo, že se počasí umoudřilo, a tak jsme si řekli, že alespoň safari by mohlo klapnout.

Safari v Minneriyi: Sloni na dosah ruky

Domluvili jsme se s panem domácím, který nám zařídil auto. Řekl nám cenu 35 000 LKR. Při průzkumu na internetu jsme samozřejmě narazili i na nabídky, které se tvářily levněji, ale ukázalo se, že v nich například nebyla zahrnuta cena za vstup do parku – pouze za auto a řidiče. Cena se nám tedy zdála rozumná.

NP Minneriya, listopad 2024

Auto nás mělo vyzvednout ve 15:00, takže jsme měli ještě spoustu volného času – až jsme najednou skoro nevěděli, co s ním. Konečně jsme tak měli příležitost vyzkoušet bazén, za který jsme si schválně připlatili, ale zatím jsme ho nestihli využít. Bylo celkem jasné, že další den už šance nebude. Po koupání jsme usoudili, že bychom se měli před safari ještě najíst. Přece jen mělo trvat cca 3–4 hodiny.

Skočili jsme tedy rychle do městečka. Po gigantické snídani jsme neměli velký hlad, a tak jsme koupili jen různé druhy pečiva z místní pekárny – něco jako místní pizzu nebo pečivo připomínající burek plněný masem. Po návratu už u ubytování čekal jeep se sundavací střechou a po chvilce jsme vyrazili.

Etické safari bez davů? Jde to

Na Srí Lance je spousta národních parků, takže jsme měli velké dilema, který z nich navštívit. O některých, zejména těch větších, jsme četli, že připomínají hon na zvířata a zážitek z nich může být až nepříjemný. Tomu jsme se chtěli vyhnout. NP Minneriya byl popisovaný jako jeden z těch etičtějších, a vzhledem k tomu, že je vzdálený jen asi 20 minut jízdy autem od Habarany, nebylo co řešit.

Ještě k té vzdálenosti – to byl pro nás také důležitý faktor. Cestování na Srí Lance je opravdu zdlouhavé, 50 km můžete jet klidně dvě hodiny, takže když máte národní park doslova za rohem, dvakrát si rozmyslíte, jestli to nevyužít.

Sloni, džungle a trochu nervíků

V národních parcích jde především o slony. Někde můžete spatřit i krokodýly nebo pumy, ale ty se prý často schovávají. Minneriya je známá tím, že v jejím středu je velká vodní plocha, kam se v období sucha stahují sloni, aby se napili a vykoupali – je tu tedy skvělá šance je vidět ve velkém množství.

Řidič nás tedy zavezl do parku, koupil vstupenky, sundal střechu jeepu a vyrazili jsme. Nejprve jsme jeli džunglí, kde jsme občas zahlédli opice, orly, pávy nebo papoušky. Po chvíli jsme narazili na sloní rodinku, která si to kráčela lesem. Slony jsme už dříve viděli, ale potkat je takhle volně byl úplně jiný zážitek. Po další části cesty se nám otevřel pohled na vodní nádrž, kde opravdu na břehu stála stáda slonů.

NP Minneriya, listopad 2024

K jednomu stádu jsme se přiblížili na zhruba deset až patnáct metrů. Řidič vypnul motor a tiše jsme je pozorovali. Samozřejmě jsme tam nebyli sami – bylo tam odhadem deset dalších jeepů, které přijížděly a odjížděly. Když jsme se dostatečně pokochali, vydali jsme se dál po břehu nádrže. Cestou jsme viděli další opice, leguány a pávy, až jsme dojeli k dalšímu stádu, které se právě koupalo.

Byli tam jak dospělí, tak mladí sloni, kteří se mezi sebou pošťuchovali a hráli si. Tentokrát jsme přijeli opravdu až úplně k nim. Rychle se nám vybavil článek z jednoho blogu, kde psali, že sloni se umí i pěkně rozzuřit a klidně zdemolovat celý jeep i s posádkou. Vzhledem k tomu, že jsme byli opět uprostřed chumlu jeepů, asi bychom neměli kam ujet. Naštěstí naši sloni byli v pohodě a nezdálo se, že bychom je nějak rušili.

NP Minneriya, listopad 2024

Večer s kottu a poslední noc v Habaraně

Po zhruba půlhodině jsme se pomalu vydali zpátky po břehu a džunglí k východu. Celkově to byl velmi příjemný výlet – po ranním dešti ani nebylo takové vedro, takže jsme nemuseli být čtyři hodiny pod přímým sluncem. Určitě ale doporučujeme se před safari dobře najíst, vzít si hodně vody a nezapomenout na opalovací krém. Domů jsme dorazili přibližně se západem slunce, rozloučili se s řidičem a šli do městečka na večeři.

Ten večer jsme poprvé vyzkoušeli typické srílanské kottu (nic jiného v tom podniku ani neměli), což je kari ozvláštněné nasekanými plackami roti. Bylo to výborné, takže jsme si kottu v různých verzích dali ještě několikrát.

Déšť, Uber a výstup na Lví skálu

Další den měl být naším posledním v Habaraně. Neměli jsme sice zarezervované žádné ubytování (to jsme ve většině případů řešili až v daný den), ale nechtěli jsme si pobyt prodlužovat, abychom dodrželi předběžný itinerář. Museli jsme to tedy trochu nakopnout a ráno jsme se už i s batohy vydali do Sigiriyi.

Chtěli jsme si vzít tuktuka, ale v tu chvíli začalo opět pršet a vypadalo to na repete minulého rána. Nedalo se ale nic dělat – museli jsme se pohnout. Místo tuktuka jsme si raději objednali Uber, abychom v otevřeném vozidle nemokli. Jak už bylo řečeno, jakákoli doprava na Srí Lance je šíleně pomalá – řidič jel maximálně čtyřicítkou a těch 15 km nám zabralo asi 45 minut. Naštěstí se počasí alespoň trochu umoudřilo.

Kousek za městem Sigiriya se do výšky vypíná ikonická Lví skála, na jejímž vrcholu se nacházejí pozůstatky města a chrámů. Bohužel i Lví skála spadá do kategorie cenově poněkud přepálených památek – tentokrát jsme zaplatili 35 USD za osobu. Batohy jsme si nechali v budce u vstupu a vydali jsme se vzhůru. Výstup není nijak náročný a i pod přímým sluncem, které mezitím začalo svítit, jsme ho zvládli za cca půl hodinky.

Výstup na Lví Skálu, Sigiriya, listopad 2024

Nahoře jsme se prošli, pokochali výhledy a v dálce spatřili podezřelý tmavý mrak, který se blížil naším směrem. Vypadalo to, že jsme snad jediní, koho to zneklidňovalo – za 35 dolarů přece ještě nebyl čas jít dolů. Naštěstí jsme si všimli hustého keře pod výstupujícím kusem skály, pod který jsme se schovali ve chvíli, kdy se skutečně spustil prudký déšť. Úkryt to byl vskutku geniální – když jsme vylezli, byli jsme zřejmě jediní suší návštěvníci na celé Lví skále.

Lví Skála, Sigiriya, listopad 2024

Výhled z Pidurangaly a šest bouřek

Plánovali jsme vylézt i na Pidurangalu, což je druhá skála vzdálená asi 20 minut chůze. Na rozdíl od Lví skály se za vstup platí jen pár rupií a výhled je velmi podobný – s tím rozdílem, že odtud vidíte přímo na Lví skálu a můžete si pořídit opravdu krásné fotky. Výstup je o něco náročnější, hlavně kvůli hrozné vlhkosti v džungli, kterou procházíte v první části cesty. Na konci vás čeká i trochu horolezení – budete muset zdolat pár větších balvanů – ale ten výhled za to rozhodně stojí.

Výhled na Lví skálu z Pidurangaly, listopad 2024

Z vrcholu Pidurangaly je 360stupňový panoramatický výhled a můžete odtud pozorovat například i množství bouřek v okolí – my jich napočítali asi šest. Měli jsme ale štěstí, liják se spustil až poté, co jsme byli dole schovaní pod stříškou.

Pasti tuktukářů a noční Dambulla

Když déšť ustal, vydali jsme se shánět tuktuka, který by nás odvezl do Dambully, kde jsme chtěli navštívit skalní chrámy zapsané na seznamu UNESCO. Všichni doporučovali místní aplikaci PickMe, která je levnější než Uber a dá se přes ni objednat i tuktuk. Teď byla příležitost ji poprvé vyzkoušet – ale žádný tuktukář o nás neměl zájem (a to ani při dalších pokusech v budoucnu). Nakonec jsme se vydali vyjednávat napřímo.

Našli jsme tuktukáře, domluvili se na ceně a ukázali mu, kam přesně ve městě chceme jet. Naznačil, že to dořešíme až v Dambulle, takže jsme ho pak po městě navigovali. Při placení si ale řekl víc, než bylo domluveno – prý byla původní cena jen „do Dambully“ a protože je to velké město (cca 100 tisíc obyvatel), musel jet ještě „daleko navíc“. S tím u nás ale nepochodil. Snažili jsme se mu naše ubytování ukázat asi třikrát a on to vždycky schválně odmítl, takže mu muselo být jasné, že tahle taktika je až příliš okatá. Už to dál nezkoušel.

Ten den bylo jasné, že chrámy už nestihneme, takže jsme se alespoň vypravili na večeři do centra. Dambulla je sice jedno z větších měst, ale jeho centrum tvoří v podstatě jen křižovatka dvou hlavních ulic, kde je i kousek pouličního osvětlení – jinak se město po setmění topí ve tmě. Chodníky končí pár desítek metrů od centra, a tak není večerní chůze podél hlavní silnice nijak příjemná.

Nakonec jsme se usadili v příjemné „hipsta-reggae“ restauraci, kde nám poprvé nabídli podpultové pivo. V některých regionech totiž alkohol v restauracích vůbec nedostanete – nedivte se proto, když si objednáte třeba mojito, které je běžně v menu, ale dostanete ho bez rumu. Po večeři jsme se vrátili zpět na pokoj, kde jsme potkali další Čechy, kteří se ten den také ubytovali. Vyměnili jsme si zážitky a tipy a šli jsme spát.

Na tomto blogu najdete naše zážitky z cest a tipy na nízkonákladové cestování. Pokud se vám článek líbí a nechcete, aby vám unikla žádná novinka, sledujte Moje Česko na Instagramu nebo Facebooku. Pokud byste hořeli touhou mě podpořit finančně, kupte si jednu z map nebo korkových doplňků – budete mít tak vaše zážitky na dosah ruky třeba přímo ve vašem obýváku.

S láskou k cestování

Karolina

Na Srí Lanku jsme přiletěli kolem osmé ráno. Na letišti jsme si hned vyměnili peníze a pořídili místní SIM kartu (vybrali jsme operátora Dialog – 20 GB dat a po celou dobu dobrý signál). Zvažovali jsme, zda se na začátku zdržet v Colombu, nebo pokračovat dál. Nakonec jsme dali na rady cestovatelských blogů, které doporučovaly raději objevovat jiná místa. Zamluvili jsme si vlak do Habarany, kterou jsme vybrali jako ideální výchozí bod pro kulturní trojúhelník. Zároveň se tam dalo pohodlně dojet z Colomba vlakem. Počítali jsme totiž s tím, že po nočním letu budeme trochu rozbití a vlak bude na cca 5hodinovou cestu pohodlnější. Zamluvili jsme si tedy první třídu, abychom si mohli případně i odpočinout.

Po opuštění letiště jsme hledali autobus 187, který měl jako expresní spoj jet přímo k vlakovému nádraží. Po několika protichůdných informacích jsme popošli kus od letiště, když zrovna bus projížděl kolem. Mávli na nás a my skoro za jízdy naskočili. Autobus byl pěkné první kulturní seznámení se Srí Lankou – vypadal takhle a uvnitř hrála nahlas místní hudba.

typický srílanský autobus, Colombo, listopad 2024

Naštěstí byl autobus téměř prázdný, což jsme později ocenili ještě víc, když jsme jeli v takových, kde lidé doslova viseli z otevřených dveří, zatímco se mezi nimi prodíral průvodčí prodávající jízdenky. Nakonec jsme jeli asi dvě hodiny, takže to asi žádný express nebyl 😊 Naštěstí to nevadilo, vlak měl odjíždět až kolem třetí odpoledne.

Autobusy na Srí Lance vypadají všechny dost podobně, ať už jde o městské nebo dálkové spoje. Jsou extrémně levné – nejvíce jsme platili asi 500 LKR za šestihodinovou jízdu. Platí se vždy až po nástupu, kdy k vám někdo přijde a vybere jízdné. Jak už jsem zmínila, autobusy bývají pěkně nacpané – vypadá to, že Srílančané jsou neustále na cestách. Spoje jezdí téměř všude a poměrně často, ale těžko říct, zda existují nějaké oficiální jízdní řády a kde je případně najít. Google Maps sice ukazují mnoho tras, ale časy většinou nesedí. Navíc existují i autobusy, které tam vůbec nejsou uvedené, takže nikdy nevíte, jestli je aplikace jen nezobrazuje, nebo jestli ten spoj skutečně neexistuje. To samé platí i pro vlaky. Některé lze rezervovat online, třeba na 12go.asia, ale v praxi jich jezdí mnohem víc. Nejlepší je proto zeptat se přímo na ubytování – nám vždy dobře poradili. Plánovat cesty několik týdnů nebo měsíců dopředu je ale složitější, tady nezbývá než se ponořit do diskuzí na internetu a doufat, že informace jsou stále aktuální.

Ale zpět do Colomba – po příjezdu do centra jsme se rozhodli, že před dlouhou cestou vlakem se musíme někde najíst. Vybrali jsme si restauraci Sriyani a byla to skvělá volba. Restaurace měla tři patra plná místních, což bylo samozřejmě dobré znamení. Objednali jsme si dvě jídla podle doporučení pána sedícího vedle nás. I když jsme byli jediní turisté, restaurace naštěstí nebyla úplně nepřipravená, a tak jsme dostali i příbor a nemuseli jíst rýži rukama jako všichni místní. To nás docela překvapilo – čekali jsme, že to budou mít jako v Indii, tedy že budou jíst pomocí placek, ale na Srí Lance se opravdu rýže jí jen rukou. Jídlo bylo výborné, příjemně pikantní a neskutečně levné. Za dvě obrovské porce a dva nápoje jsme zaplatili 1 220 LKR, což bylo asi 100 Kč. Později se ukázalo, že takhle levně se dá najíst jen ve větších městech – v menších místech jsou restaurace spíš pro turisty (místní prý raději jedí doma, což je na Asii docela netypické) a ceny jídel se pohybují spíš od 1 000 LKR výše. I tak je to ale pořád luxus.

srílanské rice & curry, restaurace Sriyani, Colombo 2024

Cesta autobusem, oběd a krátká procházka přecpanou nákupní čtvrtí Pettah nám zabraly přesně tolik času, abychom se pak mohli pomalu přesunout na nádraží. Colombo Fort rozhodně není žádná hypermoderní budova, spíš jen udržované koloniální nádraží. Hodně veřejných budov na Srí Lance vypadá podobně, což vytváří zvláštní vibe, jako byste se ocitli v nějakém dobrodružném filmu z minulosti. Vlaky působí zvenčí stejně zastarale, ale první třída byla luxusní – tolik místa na nohy se jen tak nevidí, takže na delší cesty je to ideální volba. Navíc byla klimatizovaná, až nám byla ve vlaku docela zima, takže doporučujeme na delší cesty přibalit něco na přioblečení. Ve vlaku chodí prodejci s čajem, kávou a občerstvením, takže hlady určitě neumřete. Na cestě jsme nabrali asi hodinové zpoždění a do Habarany dorazili už za tmy. Vlakové nádraží je trochu stranou od města, takže jsme se k ubytování svezli tuk-tukem. Majitel nám hned připravil večeři a vypadalo to, že jsme tam jediní hosté. Nejprve jsme si mysleli, že ostatní hosté šli jen někam na večeři, ale ráno se ukázalo, že jsme tam byli opravdu sami. Trochu nám to bylo líto, ale majitel nevypadal, že by ho to trápilo.

nádraží Colombo Fort, Colombo 2024

Druhý den jsme měli v plánu výlet do Polonnaruwy, bývalého hlavního města Srí Lanky. Nejprve jsme ale ochutnali klasickou srílanskou snídani: omeletu, opečený chleba, nějaké sladké pečivo, čerstvé ovoce, máslo, marmeládu, kávu a ovocnou šťávu. V mírných obměnách jsme pak dostávali podobnou snídani i na dalších místech. Nejvíc nás překvapila káva – i na Wikipedii se píše, že Srí Lanka se vyznačuje nízkou kvalitou kávy, ale nečekali jsme, že až tak. Chutnala spíš jako čaj. Naopak marmelády byly skvělé, pan kuchař nám je osobně nosil ke stolu a vždy se pochlubil nějakou novou příchutí.

Do Polonnaruwy jsme se dopravili autobusem a za hodinu byli na místě. Bohužel patří k památkám, kde je až absurdně vysoké vstupné – tady jsme zaplatili 30 USD. Jde o rozsáhlý chrámový areál, který si nejlépe projdete na kole. My jsme se ale nechali trochu nachytat a půjčili si kola za 2 000 LKR od náhodného pána a byly to bohužel ty nejhorší křusny široko daleko. Doporučujeme raději najít nějakou půjčovnu nebo porovnat více míst, možná ušetříte a dostanete lepší kola. Celý areál je ale rovinka, takže nepotřebujete nic extra, jen prostě nechcete vypadat jak ten největší chudák 😊 Projížďka trvá určitě několik hodin a je dobré mít něco na zakrytí kolen a sandály, protože do chrámů se vstupuje bosky. Narazili jsme tu na školní výlet a děti byly extrémně roztomilé. Nejdřív se styděly, sem tam nás někdo pozdravil, ale pak se osmělily a všechny nám chtěly říct "hello" a podat ruku. Když jsme je potkali podruhé, už to bylo samé "Hello Karolina, hello Peter!" Nechápu, že jsme se s nimi nevyfotili, zpětně nás to dost mrzí. 

dágoba v Polonnaruwě, Srí Lanka 2024

Když jsme projeli celý areál skrznaskrz, tak jsme ještě rychle prolítli muzeum, odevzdali kola (což znamenalo, že jsme je podle pokynů nechali u brány - majitel se o ně vzhledem k jejich stavu asi nebál) a šli hledat nějakou restauraci na večeři. Raději jsme zvolili podnik hned u zastávky, aby nám náhodou neujel poslední autobus, dali si curry and rice a po chvíli čekání naskočili na autobus směr Habarana.

pozůstatky chrámů, Polonnaruwa, Srí Lanka 2024

Nevím, jestli to bylo tím, že se mezitím setmělo, ale vypadalo to, že řidič jel jako šílenec a přejížděl všechno, co mu stálo v cestě. Seděli jsme vzadu naproti otevřeným dveřím (bez pásů, samozřejmě), zatímco místní v klidu pospávali nebo za jízdy naskakovali a vyskakovali. Když jsme dorazili do Habarany, chtěli jsme vystoupit, ale autobus se najednou rozjel. Tak jsme také vyskočili... a zjistili, že zastávka je vlastně až za rohem 😊

Po příchodu na ubytování jsme chtěli ještě vyzkoušet bazén, ale všude už byla tma, tak jsme rovnou šli na pokoj a začali plánovat další den, o kterém vám něco napíšeme zase příště.

Na tomto blogu najdete naše zážitky z cest a tipy na nízkonákladové cestování. Pokud se vám článek líbí a nechcete, aby vám unikla žádná novinka, sledujte Moje Česko na Instagramu nebo Facebooku. Pokud byste hořeli touhou mě podpořit finančně, kupte si jednu z map nebo korkových doplňků – budete mít tak vaše zážitky na dosah ruky třeba přímo ve vašem obýváku.

S láskou k cestování

Karolina

Nápad navštívit Srí Lanku se zrodil na naše poměry trochu netradičně. Většinou to probíhá tak, že máme takový svůj imaginární bucket list a když se objeví nějaké dobré letenky do dané destinace, máme dostatek dovolené, peněz atd., tak se rozhodneme jet. Srí Lanka ale z nějakého neznámého důvodu na našem seznamu ani nebyla.

Tentokrát to celé vzniklo tak, že rodiče přišli s myšlenkou jet na dovolenou do Emirátů a nabídkou, zda nechceme jet s nimi. Žije tam totiž moje sestřenice – letuška Etihadu - a chtěli se podívat primárně za ní. Nám se ale do Emirátů úplně nechtělo na celý týden a také jsme měli ještě do konce roku cca dva týdny nevybrané dovolené, jet na týden by nám tedy „znemožnilo“ realizovat nějakou větší cestu.

Pak jsme si vybavili jednu akci, kterou jsme chvíli předtím zahlédli na jednom z letenkových serverů, a sice Srí Lanka z Vídně přes Abu Dhabí za cca 8 800 Kč. Stačilo zkombinovat letenky Wizz Air do Abu Dhabí a odtud vychytat výhodné letenky do Colomba, buď se společností Air Arabia nebo Etihad. Zejména Wizz Air rád mění časy odletů, je tedy dobré si dát v Abu Dhabí alespoň noc, aby se nestalo, že vám lety nebudou navazovat nebo nebude možné stihnout přestup, což se nám ale v tomto případě přesně hodilo. Po nezbytné kontrole počasí v destinaci v daném období a cen letenek najednou vystřelila Srí Lanka na našem listu na první místo.

Vzhůru do Abú Dhabí

Od Abu Dhabí jsme neměli prakticky žádná očekávání, není to úplně město, kam bychom chtěli vyrazit na dovolenou, a tím pádem mohlo jedině pozitivně překvapit. A to se i stalo.

Doprava

Z letiště Zayed International, které leží asi 20 km od Abu Dhabí, se do dá do centra dostat buď autobusem nebo taxíkem (Uber nebo místní služba Kareem). My jsme jeli napoprvé uberem a cesta vyšla na 162 AED (cca 1 080 Kč), měli jsme ale větší, takže i dražší auto. Když jsme potom jeli sami, využili jsme autobus, který stojí pouhé 4 AED a je rychlý a pohodlný, jediná nevýhoda je, že si musíte koupit a nabít tzv. Hafilat Card, kterou ale pak využijete i na veřejnou dopravu v Abu Dhabí. Samotná karta dojí 10 AED, dá se koupit i na letišti, my jsme ji sehnali ve všudypřítomném řetězci Lulu a poté na ni jezdili všude autobusem. Zajímavostí je, že autobusy MHD jsou v Abu Dhabí rozděleny na pánskou (vzadu) a dámskou (vpředu) část.

stánky s jídlem kousek od našeho hotelu Top Stars Hotel, listopad 2024

Po příjezdu do města jsme se ubytovali v našem hotelu Top Stars Hotel (zamluveno přes booking.com) a vyrazili do okolí sehnat něco k jídlu. U místního nákupního centra se odehrávalo něco jako naše (malá) pouť – stánky a atrakce. Ty s jídlem ale vypadali mnohem lépe než na naší pouti. Nakonec jsme zakotvili u stánku, kde jsme si mohli dát all you can eat za přijatelných 25 AED (cca 160 Kč). Ochutnali jsme tedy od všeho něco a spokojeně se odebrali na hotel. Co se týče ubytování, hodně pronájmů např. na Bookingu mělo přímo v názvu napsáno Marriage certificate needed, nebyli jsme si tedy nejprve jistí, jestli je dovoleno se ubytovat ve společném pokoji, když nejsme manželé. Sestřenice nás ale uklidnila, že tento zákon byl před lety zrušen, a žádný problém v hotelu opravdu nebyl.

První koupačka a všestranný řidič jeepu

Druhý den nás čekal odpoledne výlet do pouště. Vstávání se po náročné cestě docela protáhlo, a tak jsme stačili pouze rychlou snídani v bistru pod hotelem a na chvíli vyrazit na Corniche Beach. V bistru Diva Dosa jsme poprvé ochutnali indickou dosu, což je tenká placka z rýžové a kokosové mouky s různými náplněmi. Pak jsme se sem vrátili za náš krátký pobyt ještě několikrát, ať už na dosu, chicken parathu nebo jen čaj, který se tu pije pořád a všude a pořídíte ho tam za cca 2 AED (12 Kč).

kuřecí paratha z bistra Diva Dosa, listopad 2024

Naproti pláži je uměle vybudovaný vlnolam, který chrání pláž před velkými vlnami a nečistotami z volného moře, takže voda byla čistá, azurově modrá, ale klidná skoro jako nějaký rybníček. Dali jsme dvě příjemné koupačky a už jsme se museli přesunout k nedalekému nákupáku, kde nás měli vyzvednout na výlet do pouště.

Řidič dopředu nic neřekl a vzhledem k tomu, že poušť je všude kolem, trochu naivně jsme si mysleli, že popojedeme někam kousek za město. Jeli jsme nakonec skoro hodinu a půl směr Omán, než jsme těsně před západem slunce dorazili na místo. Tedy skoro, z minibusu jsme přesedli do jeepu a řidič nás vzal na adrenalinovou vyjížďku dunami a opravdu nás překvapilo, jak divoké to bylo. Program zahrnoval i jízdu na velbloudu, sandboarding, tetování hennou, kouření vodní dýmky, taneční představení a večeři. O řidiči jeepu jsme si naivně mysleli, že je to pomalu nějaký pouštní profi jezdec, ale za chvíli se objevil jako obsluha u stánku s čajem, potom u rautu a tak dále, až jsme čekali, že bude předvádět i břišní tance. Celkově je to asi taková turistická klasika, ale celé to bylo fajn a byli jsme rádi, že jsme se mohli podívat do opravdové pouště a při rychlé návštěvě Emirátů či nějaké jiné pouštní země, bychom ji s klidem doporučili. Vzhledem k vzdálenosti jsme se vrátili do města až pozdě večer a šli jsme rovnou spát.

písečné duny, listopad 2024

Výtržníci ve Velké mešitě

Druhý den jsme si na 11:00 zamluvili návštěvu velké mešity. Vstup je zdarma, je nutné si pouze zarezervovat čas vstupu. Do mešity vede nově vstup přes takový podzemní tunel, kde je i menší nákupní centrum. Je to vlastně taková esence Emirátů, mešity a nákupní centra jsou totiž na každém rohu. Velká mešita je relativně nová stavba (asi rok 1971), takže nečekejte nic starobylého, ale je to opravdu impozantní, hodně naleštěná stavba, kam se vejde až 30 tis, věřících. Určitě vás zaujme už např. cestou z letiště, protože je obrovská a je vidět z dálnice, pravděpodobně tedy pojedete kolem, ať už autobusem nebo taxíkem. V mešitě jsou samozřejmě přísná pravidla, co se týká oblečení (ženy zakrytá hlava, všichni zakrytá kolena), ale i fotografování, takže ačkoliv nejsme žádní šílenci, co by na fotkách dělali bůhví co, dostali jsme dvě napomenutí. Sice jsme věděli, že jakékoliv projevy náklonnosti nebo gesta jsou zakázaná, ale při focení nám stejně něco uteklo a každý náznak byl potrestán pokáráním a smazáním fotky. Pak už jsme si dali dvojnásobný pozor. Projít mešitu trvá cca hodinku a většinou jdete pod střechou, takže i když bylo opravdu vedro, dalo se to i přes poledne vydržet. Návštěvu jsme zakončili kafem u Tima Hortona, byla to první pobočka, kterou jsme kdy viděli mimo Kanadu a dost náš překvapilo, že jsme na ni narazili zrovna tady, a tak jsme tam trochu zavzpomínali na náš rok ve Vancouveru.

Velká mešita, listopad 2024

Vzhledem k tomu, že jsme už po půlnoci odlétali na Srí Lanku, dali jsme si zavazadla k rodičům na hotel a trochu se vetřeli na jejich hotelovou pláž. Alespoň jsme si mohli porovnat, jaký je rozdíl mezi hotelovou a veřejnou pláží přímo ve městě. Tady to vyznělo jasně pro veřejnou pláž. Celé severní pobřeží města lemuje Corniche Beach (placená) a Abu Dhabí Beach (neplacená), podél kterých vede promenáda. Placená část má i svoje zázemí (záchody, sprchy, převlékárny) a můžete si vybrat, zda si chcete pronajmout i lehátko nebo slunečník. Samotný vstup stojí asi 60 Kč. Pokud byste se chtěli ubytovat v nějakém luxusním hotelu na pobřeží kvůli soukromé pláži, spíše to nedělejte. Veřejné pláže jsou větší, krásně udržované a s větším prostorem, kde můžete plavat.

Návštěva pevnosti Qasr al Hosn & rozlučková večeře

Po odpolední koupačce jsme vyrazili ještě na prohlídku pevnosti Qasr al Hosn, což je nejstarší stavba ve městě a původní královské sídlo. Dozvíte se tu něco o historii Abu Dhabí, že to byla nejdříve velmoc lovců perel, ale až s objevem ropy nastal ten pravý rozmach, který vidíme dnes. Ještě před pár desítkami let nebylo ve srovnání s dneškem ve městě skoro nic. Večer jsme zakončili v marocké restauraci Al Afiya Al Maghribi. Pokud byste se sem vydali, doporučujeme zvážit, kolik si toho objednáte, porce jsou skutečně gigantické. Pak už jsme se rozloučili a vyrazili pomalu na letiště.

noční Qasr al Hosn, listopad 2024

Celkově nás Abu Dhabí za ty dva dny bavilo a určitě by se dalo vymyslet ještě spousty výletů nebo atrakcí. Jinak je to ale takové až příliš moderní město, není tu ani náznak nějaké historie a pokud vám třeba v Praze vadí magistrála, tak tady je taková dálnice na každých 300 metrech. Pokud sem chcete jet na nákupy, tak budete ve svém živlu, nákupní centra různé cenové kategorie jsou tu všude, takže si může vybrat každý. Jedna z nejlepší věc na Abu Dhabí jsou určitě restaurace všech možných - pro nás exotických kuchyní - za rozumné ceny, takže pokud chcete ochutnat cokoliv z Asie nebo Afriky, tady si to užijete.

Na tomto blogu najdete naše zážitky z cest a tipy na nízkonákladové cestování. Pokud se vám článek líbí a nechcete, aby vám unikla žádná novinka, sledujte Moje Česko na Instagramu nebo Facebooku. Pokud byste hořeli touhou mě podpořit finančně, kupte si jednu z map nebo korkových doplňků – budete mít tak vaše zážitky na dosah ruky třeba přímo ve vašem obýváku.

S láskou k cestování

Karolina