Den plný plánů a deště
Na další den jsme vymysleli plán 2v1 – dopoledne jsme chtěli jet tuktukem do Sigiriyi a vyšlápnout na ikonickou Lví skálu, kterou určitě znáte z mnoha fotek ze Srí Lanky, a odpoledne si zaplatit výlet na safari do parku Minneriya. Náš pan domácí nám plán odsouhlasil s tím, že by měl být časově zvládnutelný. Už po probuzení však bylo jasné, že to bude trochu komplikovanější. Ráno pršelo tak silně, že se nedalo dělat téměř nic, natož vyrazit na výšlap. Jediná možnost byla jít po snídani dospat stále přetrvávající spánkový deficit. Po druhém probuzení to vypadalo, že se počasí umoudřilo, a tak jsme si řekli, že alespoň safari by mohlo klapnout.
Safari v Minneriyi: Sloni na dosah ruky
Domluvili jsme se s panem domácím, který nám zařídil auto. Řekl nám cenu 35 000 LKR. Při průzkumu na internetu jsme samozřejmě narazili i na nabídky, které se tvářily levněji, ale ukázalo se, že v nich například nebyla zahrnuta cena za vstup do parku – pouze za auto a řidiče. Cena se nám tedy zdála rozumná.
NP Minneriya, listopad 2024
Auto nás mělo vyzvednout ve 15:00, takže jsme měli ještě spoustu volného času – až jsme najednou skoro nevěděli, co s ním. Konečně jsme tak měli příležitost vyzkoušet bazén, za který jsme si schválně připlatili, ale zatím jsme ho nestihli využít. Bylo celkem jasné, že další den už šance nebude. Po koupání jsme usoudili, že bychom se měli před safari ještě najíst. Přece jen mělo trvat cca 3–4 hodiny.
Skočili jsme tedy rychle do městečka. Po gigantické snídani jsme neměli velký hlad, a tak jsme koupili jen různé druhy pečiva z místní pekárny – něco jako místní pizzu nebo pečivo připomínající burek plněný masem. Po návratu už u ubytování čekal jeep se sundavací střechou a po chvilce jsme vyrazili.
Etické safari bez davů? Jde to
Na Srí Lance je spousta národních parků, takže jsme měli velké dilema, který z nich navštívit. O některých, zejména těch větších, jsme četli, že připomínají hon na zvířata a zážitek z nich může být až nepříjemný. Tomu jsme se chtěli vyhnout. NP Minneriya byl popisovaný jako jeden z těch etičtějších, a vzhledem k tomu, že je vzdálený jen asi 20 minut jízdy autem od Habarany, nebylo co řešit.
Ještě k té vzdálenosti – to byl pro nás také důležitý faktor. Cestování na Srí Lance je opravdu zdlouhavé, 50 km můžete jet klidně dvě hodiny, takže když máte národní park doslova za rohem, dvakrát si rozmyslíte, jestli to nevyužít.
Sloni, džungle a trochu nervíků
V národních parcích jde především o slony. Někde můžete spatřit i krokodýly nebo pumy, ale ty se prý často schovávají. Minneriya je známá tím, že v jejím středu je velká vodní plocha, kam se v období sucha stahují sloni, aby se napili a vykoupali – je tu tedy skvělá šance je vidět ve velkém množství.
Řidič nás tedy zavezl do parku, koupil vstupenky, sundal střechu jeepu a vyrazili jsme. Nejprve jsme jeli džunglí, kde jsme občas zahlédli opice, orly, pávy nebo papoušky. Po chvíli jsme narazili na sloní rodinku, která si to kráčela lesem. Slony jsme už dříve viděli, ale potkat je takhle volně byl úplně jiný zážitek. Po další části cesty se nám otevřel pohled na vodní nádrž, kde opravdu na břehu stála stáda slonů.
NP Minneriya, listopad 2024
K jednomu stádu jsme se přiblížili na zhruba deset až patnáct metrů. Řidič vypnul motor a tiše jsme je pozorovali. Samozřejmě jsme tam nebyli sami – bylo tam odhadem deset dalších jeepů, které přijížděly a odjížděly. Když jsme se dostatečně pokochali, vydali jsme se dál po břehu nádrže. Cestou jsme viděli další opice, leguány a pávy, až jsme dojeli k dalšímu stádu, které se právě koupalo.
Byli tam jak dospělí, tak mladí sloni, kteří se mezi sebou pošťuchovali a hráli si. Tentokrát jsme přijeli opravdu až úplně k nim. Rychle se nám vybavil článek z jednoho blogu, kde psali, že sloni se umí i pěkně rozzuřit a klidně zdemolovat celý jeep i s posádkou. Vzhledem k tomu, že jsme byli opět uprostřed chumlu jeepů, asi bychom neměli kam ujet. Naštěstí naši sloni byli v pohodě a nezdálo se, že bychom je nějak rušili.
NP Minneriya, listopad 2024
Večer s kottu a poslední noc v Habaraně
Po zhruba půlhodině jsme se pomalu vydali zpátky po břehu a džunglí k východu. Celkově to byl velmi příjemný výlet – po ranním dešti ani nebylo takové vedro, takže jsme nemuseli být čtyři hodiny pod přímým sluncem. Určitě ale doporučujeme se před safari dobře najíst, vzít si hodně vody a nezapomenout na opalovací krém. Domů jsme dorazili přibližně se západem slunce, rozloučili se s řidičem a šli do městečka na večeři.
Ten večer jsme poprvé vyzkoušeli typické srílanské kottu (nic jiného v tom podniku ani neměli), což je kari ozvláštněné nasekanými plackami roti. Bylo to výborné, takže jsme si kottu v různých verzích dali ještě několikrát.
Déšť, Uber a výstup na Lví skálu
Další den měl být naším posledním v Habaraně. Neměli jsme sice zarezervované žádné ubytování (to jsme ve většině případů řešili až v daný den), ale nechtěli jsme si pobyt prodlužovat, abychom dodrželi předběžný itinerář. Museli jsme to tedy trochu nakopnout a ráno jsme se už i s batohy vydali do Sigiriyi.
Chtěli jsme si vzít tuktuka, ale v tu chvíli začalo opět pršet a vypadalo to na repete minulého rána. Nedalo se ale nic dělat – museli jsme se pohnout. Místo tuktuka jsme si raději objednali Uber, abychom v otevřeném vozidle nemokli. Jak už bylo řečeno, jakákoli doprava na Srí Lance je šíleně pomalá – řidič jel maximálně čtyřicítkou a těch 15 km nám zabralo asi 45 minut. Naštěstí se počasí alespoň trochu umoudřilo.
Kousek za městem Sigiriya se do výšky vypíná ikonická Lví skála, na jejímž vrcholu se nacházejí pozůstatky města a chrámů. Bohužel i Lví skála spadá do kategorie cenově poněkud přepálených památek – tentokrát jsme zaplatili 35 USD za osobu. Batohy jsme si nechali v budce u vstupu a vydali jsme se vzhůru. Výstup není nijak náročný a i pod přímým sluncem, které mezitím začalo svítit, jsme ho zvládli za cca půl hodinky.
Výstup na Lví Skálu, Sigiriya, listopad 2024
Nahoře jsme se prošli, pokochali výhledy a v dálce spatřili podezřelý tmavý mrak, který se blížil naším směrem. Vypadalo to, že jsme snad jediní, koho to zneklidňovalo – za 35 dolarů přece ještě nebyl čas jít dolů. Naštěstí jsme si všimli hustého keře pod výstupujícím kusem skály, pod který jsme se schovali ve chvíli, kdy se skutečně spustil prudký déšť. Úkryt to byl vskutku geniální – když jsme vylezli, byli jsme zřejmě jediní suší návštěvníci na celé Lví skále.
Lví Skála, Sigiriya, listopad 2024
Výhled z Pidurangaly a šest bouřek
Plánovali jsme vylézt i na Pidurangalu, což je druhá skála vzdálená asi 20 minut chůze. Na rozdíl od Lví skály se za vstup platí jen pár rupií a výhled je velmi podobný – s tím rozdílem, že odtud vidíte přímo na Lví skálu a můžete si pořídit opravdu krásné fotky. Výstup je o něco náročnější, hlavně kvůli hrozné vlhkosti v džungli, kterou procházíte v první části cesty. Na konci vás čeká i trochu horolezení – budete muset zdolat pár větších balvanů – ale ten výhled za to rozhodně stojí.
Výhled na Lví skálu z Pidurangaly, listopad 2024
Z vrcholu Pidurangaly je 360stupňový panoramatický výhled a můžete odtud pozorovat například i množství bouřek v okolí – my jich napočítali asi šest. Měli jsme ale štěstí, liják se spustil až poté, co jsme byli dole schovaní pod stříškou.
Pasti tuktukářů a noční Dambulla
Když déšť ustal, vydali jsme se shánět tuktuka, který by nás odvezl do Dambully, kde jsme chtěli navštívit skalní chrámy zapsané na seznamu UNESCO. Všichni doporučovali místní aplikaci PickMe, která je levnější než Uber a dá se přes ni objednat i tuktuk. Teď byla příležitost ji poprvé vyzkoušet – ale žádný tuktukář o nás neměl zájem (a to ani při dalších pokusech v budoucnu). Nakonec jsme se vydali vyjednávat napřímo.
Našli jsme tuktukáře, domluvili se na ceně a ukázali mu, kam přesně ve městě chceme jet. Naznačil, že to dořešíme až v Dambulle, takže jsme ho pak po městě navigovali. Při placení si ale řekl víc, než bylo domluveno – prý byla původní cena jen „do Dambully“ a protože je to velké město (cca 100 tisíc obyvatel), musel jet ještě „daleko navíc“. S tím u nás ale nepochodil. Snažili jsme se mu naše ubytování ukázat asi třikrát a on to vždycky schválně odmítl, takže mu muselo být jasné, že tahle taktika je až příliš okatá. Už to dál nezkoušel.
Ten den bylo jasné, že chrámy už nestihneme, takže jsme se alespoň vypravili na večeři do centra. Dambulla je sice jedno z větších měst, ale jeho centrum tvoří v podstatě jen křižovatka dvou hlavních ulic, kde je i kousek pouličního osvětlení – jinak se město po setmění topí ve tmě. Chodníky končí pár desítek metrů od centra, a tak není večerní chůze podél hlavní silnice nijak příjemná.
Nakonec jsme se usadili v příjemné „hipsta-reggae“ restauraci, kde nám poprvé nabídli podpultové pivo. V některých regionech totiž alkohol v restauracích vůbec nedostanete – nedivte se proto, když si objednáte třeba mojito, které je běžně v menu, ale dostanete ho bez rumu. Po večeři jsme se vrátili zpět na pokoj, kde jsme potkali další Čechy, kteří se ten den také ubytovali. Vyměnili jsme si zážitky a tipy a šli jsme spát.
Na tomto blogu najdete naše zážitky z cest a tipy na nízkonákladové cestování. Pokud se vám článek líbí a nechcete, aby vám unikla žádná novinka, sledujte Moje Česko na Instagramu nebo Facebooku. Pokud byste hořeli touhou mě podpořit finančně, kupte si jednu z map nebo korkových doplňků – budete mít tak vaše zážitky na dosah ruky třeba přímo ve vašem obýváku.
S láskou k cestování
Karolina